Bombaj 5. 10. 2009 - den 3. - Pěšky po štetlu

Ráno je horko stejné, jako bylo večer a leje jako z konve, jen ta konev je nějaká moc veliká. Nemáme jídlo ani pití a tak se poptáme na nějakou hospodu. Jsou tady v okolí jen vegetariánské, což je pro nás v první chvíli zklamání, ale co naplat, jsme přece v Indii. Volíme tu nejbližší. První výběr jídla je hra na náhodu.

A už se to nese! Vypadá to nádherně. Voní to. Je to takové celé červené a mastné. Usmíváme se v blaženém očekávání. Testovací zobanec zleva, testovací zobanec zprava. No tohle! Chutná to ještě líp, než to vypadá. Po dalších soustech naše nadšení jenom stoupá a ládujeme se tou pálivou věcí o sto šest. Vyprazdňujeme misky bleskem. Až když jsme hotoví, nacpaní a spokojení, vídíme, že na stole jsou prázdné čisté talíře. Jedli jsem se servírovacích misek! Měli jsme si to postupně přendávat na ty talíře. No jo, no.

Po dobrém obědě jdeme na procházku. Naším cílem je budova vzdálená asi 3 kilometry. Ze začátku se nezdá, že by cesta byla problém, ale po návštěvě kopírky, kde si necháváme dělat kopie hlavní dvoustrany pasů pro náš hotel, se cítíme trochu dezorientovaně, většina ulic nemá jméno v latince. Pokud má, je tak strašně dlouhé, že se nevejde do naší krátké paměti. Ptáme se na mapu. Posílají nás k čertům ďáblům, jednou sem, pak zas tam, až po deseti odbočeních a trojím průchodu stejnou ulicí nacházíme ten správný úsek ulice po jedné straně plný knihkupectví. Obchod nemá dveře. Pult je ve výklenku, rovnoběžný s ulicí, takže prostor pro zákazníky je jen metr hluboký, a vše za pultem je chaotický sklad. Knihy tam mají hala-bala nacpané v policích od podlahy až po strop, přetékají z bedniček u nohou prodavačů, hromadí se na pultu. Je to páté přes deváté. Příručka Linuxu vedle knihy o chovu kuřat, román v hindí vedle anglické knížky o rododendronech. Oči mě z toho, knihomolovi starému, nadšením švidrají, nevím, kam se dřív podívat.

Svou výškou i účesem budím pozornost personálu. Všichni tři prodavači se přede mnou srocují, mluví srozumitelnou byť hodně indickou „inglistynou“. Požádám o atlas města Bombaje. Sláva, mají hned tři. Beru ten nejsilnější a nejmoderněji vypadající svazek do ruky, otvírám ho a naivně se pokouším určit svou polohu na mapě. Bohužel, najdu sotva tu správnou stránku. Když se s problémem obrátím na prodavače, ukazuje se, že v mapě vůbec neumí číst a musí si povolat posily. Zachraňuje nás zákazník, štíhlý, jemný pán s brýlemi a šedými vlasy. Ukáže nám na mapě, kde jsme, čistou angličtinou jen s lehkým indickým přízvukem nám popíše okolí a popřeje mnoho štěstí při pobytu v Indii. Zdvořile děkujeme a odcházíme. Bohužel předčasně. Nemůžeme na mapě najít náš cíl, tu budovu, ke které míříme, a kterou podle slov našeho kontaktu „zná každý taxikář“. Stojí nás to ještě několikeré vyptávání, při kterém selže i policajt. Že mnoho policajtů zrovna nejedlo vtipnou kaši, vím dobře z domova, ale aby policajt neuměl číst mapu, to jsem ještě neviděl. Kdyby se náš neujal další šedovlasý obrýlenec, byli bysme v pytli.

Mašírujeme statečně, nedbáme troubení, spolu s domácími se proplétáme mezerami mezi popojíždějícími auty, sebevražedně vpadáme do křižovatek. Připadá nám, že si už vedeme dobře a vzájemně se za to s Liborem chválíme. Ještě nevíme, že za dva, za tři dny budeme podstatně oprsklejší, a po dvou týdnech budeme přecházet ulice skoro jako opravdoví Bombajané. Tady se buď učíte rychle, nebo musíte pryč.

U našeho dnešního cíle šmírujeme místní hotel. Je pěkný, má Internet, tiskárny k PC (i barevné) a malou restauraci. Ukážou nám pokoj se sprchou, hajzlíkem, sejfem, sedačkou, konferenčním stolkem, křeslama, no prostě paráda, kam se hrabe Evropa. Líbí se nám to. Personál je vlídný, my také, a je vlastně rozhodnuto.

Ale přesto se o pár hodin později rozhodneme zůstat, tam kde jsme, u Opera House v Girgaonu. Hotel Aden s usměvavým, zcela neprofesionálním recepčním a jeho čtyřmi pomocníky – hubenými rozjívenými kluky – se nám nechce opustit. Je tam čisto, větrák funguje, postele jsou nové, povlečení čisté, žádný hmyz, už dokonce víme, na co je ta krátká hadice s malou sprchou vedle hajzlmísy (na mytí pr****). Nic víc nepotřebujeme.

Ještě tady dole v Marine Lines zapadneme do červenobílého bufetu s umakartovými stolky, vypadá asi jako Sputnik v Brně nebo automat Koruna na Václaváku na konci 70. let. Utřou nám stůl, dají nám jídelní lístek, přinesou vodu, a za chvíli do sebe pereme čínské nudle s čili a zeleninou. (No, dobře, přeháním, bylo to vlastně čili s nudlemi a zeleninou.) Pálí to jak ďas, ale nám to chutná, a ovocný džus je taky fajn.

Cesta zpět je náročná. Strašně prší a musíme si koupit deštníky. Bohužel v krámě s deštníky zapomenu atlas města a zjistím to až po setmění, když mám pocit, že se mi něco stalo s orientací. Do hotelu dojdeme doslova „na blint“, a máme z pekla štěstí, že jsme odbočili správně podle instrukcí chlapa z ulice a kousku papírku. Když přijdeme na hotel jsme groggy. Hluk a provoz, tisíce lidí a vedro nás úplně vyždímaly. Ale o deváté už zase mažeme na další porci čehosi pálivého.

Ušli jsme ten den baj voko 9 nebo 10 km, ale věřte mi, že v tom parnu, a dopravním bordelu to je jak 50 u nás mezi poli.

Už vím, co jsem si zapomněl doma: je to ta „sloha s přípravou na cestu, informacemi o telefonních číslech na důležité úřady, předpovědi počasí na týden, detailními mapami vybraných oblastí města z Google Maps a mnoha dalšími užitečnými informacemi, bez kterých tam prostě nikdo rozumný nemůže jet“. Desetkrát jsem prohledal všechny kapsy batohu. Sloha nikde není. Prohledal jsem teda paměť. Slohu jsem naposledy určitě viděl v Praze na letišti. Hm, tam je nám fakt platná.

Sprcha, cigáro, pokec s prodavačem bramborových kuliček. Doprava utichá, poslední cigáro. A jdu spát.

 

Noční objev

Je noc. Asi půl druhé. Nemůžu spát vedrem. Píšu deník a chce se mi kouřit. Vyjdu tiše ven a kouřím na chodbě u oken do ulice. Naproti parkují dva taxíky. Řidič busíku Suzuki spí uvnitř, dveře má otevřené. Řidič sedanu Tata leží na zádech na zadní kapotě jednu paži má přes oči, druhá mu visí z auta dolů.

Nahlédnu na chodník pod okny a tam, na dvou olezlých matracích spí majitel stánku s bramborovými kuličkami a jeho synovec. Leží rozcabení, polonazí, shora krytí jen kusem hadru a trochu chránění malým přesahem prvního patra hotelu, sotva metrovým. Prosmeknu se chodbou po špičkách okolo spícího personálu, který leží na dekách na chodbě, a beru si foťák. Snímky jsou mizerné, v tom slabém světle se to nedá vyfotit (a já ani moc fotit neumím). Škoda, doufal jsem, že zachytím tu strašnou noční scénu i pro vás tam doma.

Nevím, kolik lidí spí denně na ulici v tomhle městě, ale z toho, co jsem zatím viděl tady v okolí za ty 3 dny, jich budou tisíce nebo desetitisíce. Další zřejmě spí přímo na pracovišti, jako personál tohodle hotelu, jiní ve svých krámcích. O velikosti a vybavení bytů v téhle chudé čtvrti si nedělám iluze.

Tohle nevyřeším a řešit to nebudu. Ale nemůžu o tom nenapsat. Synovec stánkaře pracuje 6 dní v týdnu jako řidič auta pro nějakou firmu, nepochopil jsem jakou, za plat 7500 rupií měsíčně. V neděli prodává za svého strýce ve stánku bramborové kuličky s cizrnovou náplní. Miska jídla za deset rupií. Jeho strýc mi dnes nabídl ochutnání zdarma. Dal jsem mu deset a on do mě narval další tři kuličky. Na chuť nic moc. A matlá se to. Mladej při tom prodávání sní o tom, že odjede za bratrancem do Saúdské Arábie, kde by mohl jako řidič vydělávat pětadvacet tisíc rupií měsíčně. Považte, takovej plat! Naše koruna je momentálně asi 2 rupie a sedmdesát šušňů.

Narodíte-li se v Bombaji na ulici, pravděpodobně se z tý ulice nikdy nedostanete. Ocitnete-li se v Bombaji na ulici, už asi nikdy jinde nebudete. Ale tohle platí i pro naše české bezdomovce. Je dobré to vidět a vědět. Rychle vás to donutí přemýšlet o hodnotách, o jejich žebříčku, a o vlastních potřebách.

Celý den jsem pozoroval lidi v ulicích, v autech a autobusech, číšníky v restauracích, stánkaře, děti v uniformách na cestě ze školy. Jsou na tom většinou bídně, hubení, chatrně oblečení, nemajetní. Málokdo jde po ulici s taškou, za to často táhne vozík, nese balík na hlavě nebo něco vyrábí. A přitom se jich většina usmívá!

U nás vláčíme tašky, a škaredíme se na svět okolo.

Je půl třetí v noci, jdu spát. Dobrou noc Mumbai.