6. 10. 2009 – den 4. - U oceánu

Ráno spíme jako zabití a pak vyrážíme na Chowpatti Beach. Koupat se nebudeme, už vím, že voda zálivu je špinavá. Budeme mít poradu. Vykračujeme po Marine Drive a probíráme záležitosti, kvůli kterým jsme přijeli. Za chůze venku se přemýšlí líp, než ve stísněným hotelovém pokoji. Další důvod je ten, že Libor potřebuje chodit. A tak chodíme a chodíme ...

… sem a tam z jednoho konce na druhej. Sakra, kolik kilometrů ten chlap ještě chce ujít? Už neprší, monzun asi opravdu končí, od Indického oceánu fouká vítr, hluk ulice je tady menší, a dole u příboje se dobře rozjímá. Kolem korzují mladí i staří. Mladé Indky jsou krásné, některé mají sárí a kráčí s takovou ženskostí a elegancí, jaké nejsou Evropanky vůbec schopny. Jiné mají tričko a džíny, tváří se i vypadají moderněji, usmívají se na nás, některé se nechají i fotit. Moře a vítr dělá dobře všem. Ani moc nevadí, že se občas mihne dvojice, kde on si vykračuje ve volné rozhalené košili jako mistr světa, a ona je zahalená od hlavy po paty v hnusném černém hábitu, z něhož jí koukají jen oči. Copak nezávidí těm krásným hindkám tu volnost a svobodu? říkám si v duchu. Co je to za náboženství, který přikazuje ženě schovávat to nejhezčí co má? Hezký ženský dělají svět hezčí a příjemnější. A každá ženská je hezká, když chce. A tedleten islám jim přikazuje zahalit tělo obrovským povlakem a schovat tvář pod roušku. Je to divný, je to nespravedlivý, je to zrůdný. Naštěstí jich tam není moc.

O kus dál na široké zídce mezi chodníkem a mořem sedí studenti, na klíně sešity a knihy, hlavy u sebe. Fotím je a říkám jim, že ten snímek pojmenuji „Future of India“. Usmívají se a děkují mi. Jsou krásní. 

Při jedné z otoček na vzdálenějším konci objevuji ve vedlejší ulici čínskou restauraci, kde mají pivo „Budwiser“. Je to lehká, řídká, světlá, indická napodobenina kdovíčeho, ale je to pivo a padá do nás jako do studny. Čínské jídlo je … no, jako čína kdekoli jinde v restauraci, dobrá, ale běžná.

Odskočím si o blok vedle pro cigarety do stánku, a než si zapálím, osloví mě mledej borec, odkud prý jsem. Říkám střed Evropy, malá země, asi to neznáš, Česká republika. Nezná, ale zeptá se, jestli tam hulíme trávu. Hulíme, povídám. A jestli tam známe indickou trávu. Známe, povídám, ale taky si pěstujeme svou. Nakonec jsme se dobře zakecali o problematice pěstování konopí v chladném podnebí. Nabízený vzorek s díky odmítám, nevím, co mě tady ještě čeká, a takhle za bílého dne na rušné ulici mi to přijde fakt chucpe.

Cesta zpátky je fajn, zase vítr a moře a vrány a psi na pobřeží, ale taky pětičlenná rodina žijící pod velkou potrhanou plachtou nataženou mezi železobetonovými rohatkami zpevňujícími břeh. Kouř z „kuchyně“ smrdí chemicky, asi si pečou placky na ohni PET-flašek. Špinavost dětí je absolutní, tupost a prázdnota pohledů je děsivá. Otáčím se zády a dívám se na frontu budov za ulicí, jsou tam palmy a antény na balkónech a okolo sviští Toyoty, Suzuki, Hyundaye a taky Oktávka.Jů, to je dneska čtvrtá! Obrátím se zády k tomu 21. století a přede mnou je zase ta hrůza špinavých dětí a smrdutého dýmu. Jak dlouho tam už takhle bydlí? Jak se tam ocitli? Odkud přišli? V jakých podmínkách žili předtím, než se usadili tady? Bylo to snad ještě horší? Odpovědi nejsou. Není koho se zeptat. Lidé chodí okolo, nikdo si obyvatel přístřešku nevšímá, jako by neexistovali.

Indie je země strašných kontrastů.

Večer máme zase jednání, ale tam jedeme taxíkem. Je to stejný horor … ale kdepak, není, zvykáme si, učíme se, a jízdu si vysloveně užíváme. Komentujeme a chválíme zdařilé myšky našeho řidiče, a on jede tím maglajzem jak o formuli 1, což zde znamená rychlost asi 30 až 40 km v hodině. Vzhledem k hustotě vozidel a chodců ve vozovce je to rychlost opravdu nebezpečně vysoká.

Dnešní jednání bylo těžké. Nápor na Liborovy nervy a na moje tlumočnické dovednosti. Léčíme se z toho v podivném bufetu v odlehlé ulici se zaparkovanými autobusy. Personál na nás němě zírá. Dva nejmladší číšníci (tak 10 a 12 let, ale věk se tady špatně odhaduje) stojí metr od našeho stolu a nemohou z nás spustit oči. Asi jsme první běloši v historii tohodle pajzlu. Nebo je to tím, že jíme hůlkama?

Jídlo bylo skvělé, k pití voda. Stále ještě nemáme hnačku.