Bombaj 8. 10. 2009 - den 6. – Den dobrých znamení

O hledání Cyber Café, setkání s Evropany, Bombajských kontrastech, a příběh prodavače bramborových placiček.

Když už je tak zle, že si myslíte, že je všecko totálně nalevačku, často se to zlomí, a zase se to začne zlepšovat.

Prášky od doktora Bolíta zabraly, a já zase dostal chuť na cigaretu. Libor si ujasnil vyjednávací strategii a má veselejší pohled. Jdeme na procházkovou poradu – nebo poradní procházku? Za chůze se lépe přemýšlí a diskutuje. Promenáda u zálivu je plná lidí, po pobřežní ulici se valí auta tolika proudy, kolik si jich indičtí řidiči dokáží vytroubit, a my jdeme v tom vedru a kecáme a kecáme. Zase vidíme tu hezčí tvář Bombaje, mladé lidi, dvojice vodící se za ruce, kluky na kolech. Podél pobřeží stojí hezčí domy a dole směrem na Colabu vysoké budovy. Tam taky míří naše kroky, do Fortu, jádra staré Bombaje. Před prací ještě potřebujeme najít internetovou kavárnu, ale běda, nedaří se. Už dříve jsme zjistili, že Indové a mapa města nějak nejdou dohromady a teď se to projevuje v plné síle. V mapě neumí číst ani pracovníci turistického informačního střediska! Je to v pytli, posílají nás od čerta k ďáblu. Mladý student čumí do mapy jako by jí viděl poprvé a pak prohlásí, že kavárny jsou všude. Trpělivě mu vysvětluji, že chci kavárnu s internetem, Cyber Café, kde jsou kompjutrs, monitors a internet. Ale on neví, o čem mluvím.

Pak, když už jsem z toho definitivně otrávený a chystám se, že na nejbližším rohu chytím taxíka, aby nás odvezl zpátky k našemu hotelu, kde jsem něco jako internetovou kavárnu viděl, jde kolem blondýna se zrzavým dlouhánem v závěsu a s hipíkem, který vypadá indičtěji než všichni Indové dohromady. Vrhám se na ně a ždímám z nich informace. Ukazuje se, že Cyber Café je za rohem v malé uličce, naše bydlení v Adenu není levné, v Colabě se dá najít i levnější, v Indii neplatí žádná logika, a svoji polohu na mapě si musím hlídat sám, protože v Indii nikdo mapu číst neumí. Indicky vypadající hipík je Izraelec, a ti dva světlí jsou jeho noví kamarádi z Německa. Přidávají ještě fůru užitečných i zbytečných rad. Rozjařeně se na sebe smějeme. V Bombaji je Čech Němcovi bratrem a Němka Židovi sestrou, věřte mi to, cítili jsme to tak všichni čtyři. (pozn. pro zvědavce: Otázka marihuany projednávána nebyla.)

Internetová kavárna především není kavárna. Je to úzká díra do sklepa s několika počítači a nedýchatelným vzduchem. Rychle vyřizujeme potřebné internetové záležitosti, já jdu na svůj email na seznamu, jenže ouvej, když chci odeslat druhou odpověď na mail, server mi sdělí, že hrozí nebezpečí, že moje odpověď je spam a chce po mně opsat bezpečnostní kód. Ale ten má diakritiku. Kterej blbec, křičím česky nahlas, KTEREJ BLBEC u seznamu tečka cézet si vymyslel, že kontrolní kód pro odeslání mailu bude mít diakritiku? Toho pitomce by měli pověsit za varlata do průvanu a nechat ho tam viset, dokud nevyschne jako mumie od brněnských Kapucínů. Počítače v cizině prostě nedonutíte k české diakritice a email tečka seznam tečka cézet vám nedodá kontrolní kód bez diakritiky ani na dvacátý pokus. Mám chuť někoho zastřelit, nejlépe někoho z Horních Počernic, ale odnese to puberťák obsluhující tohle cyberdoupě, protože mi ty potíže vylepšil tím, že mě odstřihl. Házím mu stovku a říkám mu, že mě nechá připojenýho tak dlouho, dokud mu neřeknu, že končím. Pak se z tý kódový šlamastyky dostanu přes jinou mailovou schránku, která nic takovýho nechce a odešle vše, co potřebuju. Sezname, sezname, tys mě dneska naštval.

Libor ještě cyberkafuje a tak si jdu koupit džus. Prodavačka v bufetu má obrovské sladké oči, na čele červenou tečku a vypadá jako indická herečka Comátojméno Cojsemužzapoměl. Civím na ní chvíli jak na zjevení. Ale horko a žízeň vítězí, a navíc se nesluší, aby zadaní padesátníci flirtovali s indickými prodavačkami čínských limonád. Otáčím se zpět k mumraji na ulici, cucám limonádu a dívám se na další pozdrav mé domoviny. U chodníku parkuje krásný černý Superb. S volantem na pravé straně, samozřejmě. Šťastný znamení. Dopadne to všecko dobře říkám si a jdu vyhnat Libora od počítače.

Večer po práci si dáme ještě jednu túru po nábřeží. Je odliv, pláž se posetá odpadky, ale když zvednete oči a zadíváte se na to panoráma okolo zálivu, museli byste být slepí, abyste neviděli tu krásu. Holky se usmívají. Kdosi nám řekne hello sir. Den končí večeří v Shree Krishna Restaurant, pinglové nás zdraví jako staré známé. (bodejď by ne, nechali jsme jim minule slušný dýško).

Čtvrť Fort, kterou jsem dnes viděl, má svoje kouzlo. Ulice jsou čistší než v Girgaonu u Chawpatti, rostou tam z chodníků palmy, jsou tam parky, hezké výstavné budovy z koloniálních dob. I ta doprava je tam míň chaotická, na červenou se stojí, na zelenou se jede … nebo se mi to jen zdálo? Prostě je to rozdíl, a asi se budu muset podívat na Colabu kde, jak praví turistické příručky „bydlí většina cizinců“ a ještě na tu část na východ od Chawpatti, je tam park a na Google Maps to vypadalo dost slibně.

Bombaj, to jsou kontrasty, a zase kontrasty, dnes jich bylo několik …

Bezútěšnost hledání někoho, kdo se vyzná v mapě a zároveň ví, co je to internetová kavárna kontra setkání a radost nad německými turisty, kteří pomohli a poradili.

Vedro, ubíjející dusno vnitřních ulic města a vlahý stín uliček zarostlých obrovskými stromy ve Fortu.

Peklo provozu v ulicích (jako vždy) a klid parků u univerzity.

A ten poslední kontrast je bomba. Naše adresa na účtence má mimo jiné napsáno „Next to Panchratna Bldg.“ Ta Pančratna to ten vysokej špinavě žlutej barák, co tak hnusně trčí nad ulicí a jehož fasádu ničí odrbané bedničky klimatizačních jednotek v každém druhém okně. Bylo mi už první den trochu divný, že u vjezdu se pořád poflakuje banda uniformovaných černých šerifů, posedávají na židličkách a dloubou se v nose. Říkal jsem si, co tam asi hlídaj. Chlápek v uniformě nebo borec s krochnou za pasem – a někdy i s brokovnicí – je v Bombaji u kdejakýho většího baráku, ale tady jich je celý hejno. No, a odpověď je prostá: v týhle čtvrti, kterou jsem už snad vylíčil v dostatečně hrozných barvách, stojí budova největšího trhu s diamanty v Bombaji a pravděpodobně i v Indii. Aspoň to tak definoval náš usměvavý recepční pan Shukla. Představte si trh s diamanty ve věžáku a před ním umatlané stánky prodavačů roti, kokosových ořechů a bramborových placiček s cizrnovou majdou.

Chápete to? Já ne.

…

Příběh prosdavače bramborových placiček

Večer je krámek prodavače placiček pryč. Zmizela bedna s nádobím a vařičem, zůstalo jen olezlé lehátko a pár svršků visících na rezavé mříži uzavírající mezeru mezi domy. Ptám se recepčního, kam zmizel placičkový děda. Svou velice chatrnou angličtinou mi sděluje, že přišla policie a sebrala mu jeho živobytí, protože neměl licenci na stánek na chodníku. Dostal pokutu 5 000 rupií a zabavili mu jeho bednu s vařičem a nádobím. Před půlnocí se tam děda objevil zas, ustlal si na lehátku a dobrou noc. Domluva s ním není, umí jen pár slov anglicky. Recepční mi trochu shrnul jeho příběh. Přišel před pár lety do Bombaje z Váranasí ve státě Uttarpradéš, bydlel tam jen 2 km od místa, kde žije rodina recepčního. Za ním přišli i jeho dva synovci. Cílem bylo vydělat peníze, protože ve Váranasí třeli bídu. Tady ovšem taky, kšeft s plackami nevynášel mnoho, ale přesto něco posílal domů rodině. Teď je s tím konec, aspoň na čas, než si najde jiné místo, kde zase bude ilegálně plácat další bramborové kuličky a placky. Místní policie ovšem získala do městské kasy skvělou sumu pěti litrů. Na ten bordel, co v Bombaji panuje je to bezvýznamná epizoda, jakých se tady denně odehrají tisíce. A na ten rozpočet, který tohle město na svůj provoz potřebuje je to bezvýznamná suma, která město nezachrání. Ovšem pro náčelníka místního oddělení policie je to naděje na pěkné přilepšení k platu, protože, jak jinak, se zabavením živnosti se objevila i nabídka: za 3 tisíce úplatku do náčelníkovy kapsy je možno získat bednu s nádobím zpátky, a určité období tolerance, kdy policie bude dělat, že krámek nevidí. Korupce budiž pochválena.

Dovolím si na tomto místě parafrázovat svého jmenovce, místního bloggera (a jednoho z nejlepších studentů, které jsem kdy učil) Tomáše Bobka:

Počet opruzů: 2 (1 indickej policajt, co sebral dědovi nádobí na výrobu placek, a 1 neznámej českej programátor od Seznamu cézet)

Počet andělů: 2 (holka v bufetu s tečkou na čele a „svatý muž“, kterej se ochotně nechal vyfotit a nechtěl za to ani rupku)

Dneska je to vyrovnaný. Konečně dobrej den.